AKTUÁLNÍ VÝSTAVA
MILENA DOPITOVÁ / KDE JSEM CELÝ ŽIVOT BYLA?
(20. 3. 2024 - 5. 5. 2024)
Milena Dopitová ve svých instalacích propojuje slovní poetiku s cíleně zvoleným technickým médiem a rukodělnou prací. Multimediální video-instalace Kde jsem celý život byla? představuje citlivé téma lidského času, který je nám vymezen. Skrze postupně nabývané zkušenosti a nadhled dává prostor pro mnohovrstevnaté asociativní vnímání kvality života. Na jednu stranu tak Milena určitým způsobem diváka znejišťuje, zároveň však poskytuje obrovské množství podnětů a otázek k zamyšlení se nad zdánlivě banálními situacemi, osobními, často tabuizovanými intimními tématy, které se zásadně promítají do mezilidských vztahů a sociálních souvislostí.
Do konfrontace na jedné straně staví touhy, sny a představy o podobě, smysluplnosti a naplnění života nás samých. Na druhé straně jde o míru vnímavosti ke všem vnitřním i vnějším podnětům, které nám více či méně nastavují určité limity v de/formaci vlastní identity a subjektivního prožitku. Evokuje hledání vlastního já, schopnost sebereflexe a předurčující reakce na určité podněty otázek života, smrti, vnímání stáří, role ženy ve společnosti a podobně. Milena Dopitová tím odkazuje i k odvaze a ochotě odhodit masky, zakrývající skutečné, vnitřní já. Vybočením z komfortní zóny pohodlnosti, stereotypnosti, zaběhnutých vzorců spolu s motivací se totiž můžeme přiblížit svým snům v každodenních situacích a prožitcích.
Téma proměnlivosti lidské identity je pro Milenu celoživotně klíčové. V devadesátých letech, coby začínající umělkyně, nahlížela na intimitu a povahu lidského zrání 60+ z pozice mladé autorky, viz zásadní díla Mileny Dopitové jako jsou Dvojčata (1994) nebo
Sixty something (2003) a další. Vychází z osobního příběhu jednovaječných dvojčat. Zabývá se zkušeností vztahů, ženské vzájemnosti a hranic Já a Ty v obecných společenských vzorcích. Jestliže v devadesátých letech sama sebe a svou sestru-dvojče projektovala do podzimu života s celkem jasnou vizí, dnes, se svou vlastní zkušeností z naplněných i nenaplněných svých snů a představ z opačné perspektivy, nechává skrze vizuální snění metaforicky promlouvat mladé dívky a ženy v každodenní realitě závodu HELLA v Mohelnici, zabývající se výrobou, ale i vývojem světelné technologie pro automobilový průmysl.
Milena i v tomto případě opět pracuje s kontrastem zvolených médií – videa a kolážových masek, s napětím vlastností použitých materiálů a obrazovou asociací s akcentem na důležitost intimity domova, vlastních snů a uvědomování si svého JÁ v akceleraci průmyslových technologií, obsluhy, automatizace a robotizace, stále snad ještě s vidinou světla a naděje vlastní naplněnosti.
Pavlína Vogelová
Milena Dopitová (*1963, Šternberk) je jednou z nejvýraznějších osobností české umělecké scény a v současné době je vedoucí ateliéru Intermédia I na Akademii výtvarných umění v Praze. Sama na AVU v letech 1987–1994 studovala. Byla členkou umělecké skupiny Pondělí (1989–1993) zajímající se o každodenní prožitky v konfrontaci s realitou, jejímiž dalšími členy byli Pavel Humhal, Petr Lysáček, Michal Nesázal, Petr Písařík a Petr Zubek. Již během studií patřila Milena k nejprogresivnějším začínajícím umělkyním a umělcům tehdejší mladé generace. Devadesátá léta byla obdobím intenzivního uvolnění, otevírání nových témat a přístupů v uměleckém projevu. Milena Dopitová z toho dokázala vytěžit a vyprofilovat své osobité ženské pojetí vizuality „nové intimity věcí obyčejných“.
Už tehdy zaujala řadu významných domácích i zahraničních kurátorů a suverénně vkročila na mezinárodní scénu skrze řadu zahraničních uměleckých stipendií a rezidencí – viz například Internationale Sommerakademie, Salzburg, Rakousko (1990), Galerie 68elf, Kolín nad Rýnem, Německo (1991), The Institute of Contemporary Art, Boston, USA (1994), Canberra School of Art, Canberra, Austrálie (1994), The Mattress Factory, Pittsburgh, USA (1995), The Fabric Workshop, Philadelphia, USA (1996), The Sculpture Space, Utica New York, USA (1996), MAK Artists and Architects in Residence Program, Los Angeles, USA (1997).
S každým dalším novým projektem či výstavou jako by Milena Dopitová skládala a postupně doplňovala přesně promyšlenou vizuální mozaiku podstaty člověčenství a bytí v dnešní společnosti. Dokládá to retrospektivní monografie Milena Dopitová. I stejné je jiné s texty Martiny Pachmanové, Marka Pokorného a Mileny Kalinovské (Praha: AVU 2016), stejně tak stěžejní výstavy jako Miluji a přijímám (Galerie hlavního města Prahy, 2014), Ještě chvíli se zdržím (Moravská galerie v Brně, 2011 – cena Michala Ranného), Příští zastávka je na znamení (Dům umění Brno, 2022) nebo výstava Even Odd (BOZAR – Palais des Beaux – Art / Paleis voor Schone Kunsten Centre for Fine Arts, Brusel, 2022) o místě setkávání, napojování a rovnocenných možnostech, která byla realizovaná u příležitosti předsednictví České republiky v Radě Evropské unie.
PUBLIKACE (výběr):
Milena Dopitová, Instalace 1992–1999, Brno: Dům umění města Brna 1999.
Jiří Ševčík – Pavlína Morganová – Terezie Nekvindová – Dagmar Svatošová (eds.), České umění 1980–2010: Texty a dokumenty, Praha: VVP AVU 2011.
Zuzana Štefková – Kateřina Šlaufová (eds.), Svědectví: Ženským hlasem, Praha: VŠUP 2012
Pavlína Morganová, Někdy v sukni. Umění 90. let, Brno: Moravská galerie – Praha: GHMP 2013.
Martina Pachmanová (ed.), Milena Dopitová. I stejné je jiné, Praha: AVU 2017.
OCENĚNÍ:
Cena Michala Ranného, Moravská galerie v Brně (2010)
Vývojová cena iniciativy současného umění Tranzit, Praha (2003)
Pollock-Krasner Foundation, New York, USA (1997)
The Central European Culture Initiative, Vídeň, Rakousko (1997)
ZASTOUPENÍ VE SBÍRKÁCH:
Národní galerie v Praze; Galerie hlavního města Prahy; Moravská galerie v Brně; Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře; Muzeum umění Olomouc; Sbírka současného výtvarného umění města Mikulova (Art Mikulov); The Brooklyn Museum New York; Kontakt – sbírka Erste Bank Group a Erste Foundation Vídeň, Carnegie Museum of Art, Pittsburg.
www.milenadopitova.com
