VÝSTAVY
MIROSLAV KOVAL - JÍT KRESBOU JAKO TRÁVOU
Výstava k nedožitým osmdesátinám Miroslava Kovala (1944–2022), malíře, kreslíře a fotografa, otevírá divákům svět viditelných i skrytých přírodních dějů a proměn tak, jak je autor zaznamenával v nesčetných kresbách, fotografiích a fotoprůsvitech. Sledoval vnitřní stavebnost, řád a rytmus krajiny na dohled i v nejbližších detailech kolem sebe. Objevoval zákonitosti struktur přírodnin v jejich nenápadné, ale o to ryzejší kráse. Ústředním obsahem jeho celoživotního směřování na poli výtvarném i kurátorském byl hluboký vztah k původnímu přirozenému světu, ohroženému tlakem technické civilizace, přesto však trvale přítomnému v každém z nás.
Výstava poprvé představí i autorovy studijní práce a v malém ohlédnutí jej rovněž připomene jako dramaturga této galerie.
Výstavu uvede Pavlína Vogelová a Anežka Kovalová.
ČESKÝ DŘEVÁK
16. 9. – 10. 11. 2024
Šumperskou výstavou ČESKÝ DŘEVÁK rezonuje poznámka Tomáše Rasla „furt to existuje, i když už to neexistuje.“ Uskupení šestice výrazných, osobitých fotografů ve složení Bohumír Prokůpek (1954–2008), Jan Reich (1942–2009), Karel Kuklík (1937–2019), Petr Helbich (*1929), Jaroslav Beneš (*1946) a Tomáš Rasl (*1975) oficiálně fungovalo v letech 2000–2008, neformálně asi deset let, možná déle a debatuje se o něm dodnes. Český dřevák založili v roce 2000 Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek. O dva roky později se k nim připojil Tomáš Rasl a v roce 2003 Petr Helbich.
Všechny aktéry spojovalo nadšení pro dřevěné velkoformátové deskové kamery s klasickou měchovou komorou a vášeň pro krásu definitivnosti fotografie. Ta vzniká osvitem vyfotografovaného negativu na citlivý papír, bez ořezu či výřezu, zato s nezastupitelnými kvalitami mimořádné čitelnosti každého detailu, struktury, stejně tak i fascinující škály světelných či barevných odstínů. Technikou kontaktních otisků navazuje tato šestice na ryze fotografickou tradici zobrazování, samozřejmě každý dle svého vlastního vizuálního cítění. V českém prostředí připomeňme Josefa Sudka, ve světové fotografii pak například Edwarda Westona. Fascinovala je pomalost procesu zachycení pomíjivosti času, radost z nechvátání, koncentrace na tady a teď, stejně tak prožitek z esenciální síly detailu přírody, městské krajiny nebo zátiší. Při realizaci kontaktu jde téměř o filozofickou záležitost. Především jde ale o neobyčejná osobní setkání, debaty o výstavách, filmech, muzice, životě a přátelství u dobrého vína. Jednou z takových příležitostí je i tato výstava.
BOHUMÍR PROKŮPEK (1954–2008)
Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, krátce působil jako výtvarník v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, dále v ČTK a v letech 1978 až 1982 v nakladatelství Presssfoto v Praze. V roce 1982 byl přijat na FAMU na katedru fotografie. Podílel se na vydání dnes již vzácné publikace Encyklopedie českých a slovenských fotografů (ASCO 1993). Po roce 2002 se stal pedagogem FAMU. Dle Karla Kuklíka byl Bohumír Prokůpek víc tulákem než fotografem. Focení mu bylo záminkou k výpravám do pralesů či slatí. Sám Prokůpek ke své metodě poznamenává: „Chci potlačit ostrost a přiblížit se vizuálnímu vjemu určité nejasnosti, která vede ke zvýraznění jen toho podstatného. Často je takové fotografování spojeno i se záznamy cesty k určitému předmětu. Sahá ke kořenům věcí a jmen, které jsou starší, než kam dohlédneme, představuje absolutní kontinuitu světa”.
JAN REICH (1942–2009)
V letech 1965 až 1970 vystudoval fotografii na FAMU a následně emigroval do Paříže, odkud se po pár měsících vrátil. Od konce 70. let se zaměřil na systematickou dokumentaci české krajiny, ale i městský život s absencí lidí. Mohl by být považován za jednoho z posledních klasiků české fotografie. Jan Reich se zaměřoval na klasickou krajinu, panorama, Prahu nebo zátiší v duchu nové topografie. V osmdesátých letech vytvořil velkoformátovými kamerami rozsáhlý a cenný soubor Prahy. Jednu z dřevěných kamer získal od Josefa Sudka. Český dřevák v „nadsázce“ vnímal jako sto let českého pokusnictví. Fascinovala jej technika, vývojky, ustalovače, papíry, formáty. Jeho tvorba představuje hledání souvislostí mezi minulostí a zaujetím pro archeologii přítomnosti.
KAREL KUKLÍK (1937–2019)
Bez Karla Kuklíka si lze stěží představit dějiny české fotografie druhé poloviny 20. století. V jeho tvorbě dominují statické přírodní i městské motivy. V šedesátých a sedmdesátých letech se vztahoval k dění na tehdejší výtvarné scéně. Fotografoval plastiky, obrazy, portréty a ateliéry výtvarníků (Adriena Šimotová, Jiří John, Jan Koblasa, Jiří Valenta a další). Sám se s nimi účastnil legendárních výstav Konfrontace II. (Ateliér Aleše Veselého, 1960) a Konfrontace III. (Umělecká beseda, 1965). V jeho fotografických obrazech sledujeme tendence informelu, abstrakce i surrealismu v existenciálním modu. V sedmdesátých letech se pak vrací k české fotografické tradici v duchu tvorby Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka či Josefa Sudka. Později se zaměřuje na krajinu, místopis, architekturu a komerční tvorbu. K jeho nejvýznamnějším cyklům patří Krajiny návratů, Zamořená krajina, Krajina naděje, Čas města nebo Grébovka.
PETR HELBICH (*1929)
Petr Helbich je lékař, fotograf autodidakt s mnohaletou školou Josefa Sudka. Fotografuje od roku 1948. Nejprve pod vlivem Rudolfa Jandy, který mu předal realističnost a přesnost pohledu, posléze v letech 1952–1970 coby „asák“ Josefa Sudka vstřebával na společných výpravách do pralesa Mionší smysl pro motiv a čas. Zajímá se o statické fotografie, formáty 6 x 9, 6 x 10 nebo 9 x 12. Po roce 1993 rozšiřuje škálu na 13 x 18. Negativy nezvětšuje, pouze kopíruje. Část jeho tvorby jako by se vracela k výsostně přátelskému vztahu s Josefem Sudkem (Zátiší, Pralesy), do vlastní tvorby pak otiskuje imaginaci i lyriku spolu s vědeckou stopou reality vidění ze své odborné lékařské praxe (soubory Bulovka, Demolice a další).
JAROSLAV BENEŠ (*1946)
Fotografuje od roku 1969. Zpočátku se zabýval divadelní fotografií v plzeňském Divadle Alfa, v roce 1977 se přestěhoval do Prahy, aby v noci strážil Uměleckoprůmyslové muzeum a přes den fotografoval. Poté zakotvil coby archivář a fotograf v Pražských vodárnách. I pro něj se stal jistým východiskem pro vlastní tvorbu Josef Sudek, uhranul mu ale i Jan Svoboda. Patrné je to v jeho modelaci světla aplikovaném na soudobou architekturu, když sleduje a zachycuje světelné efekty v souhře s geometrickými prvky a materialitou. Z výrazných projektů Jaroslava Beneše zmiňme například cyklus Série W, kdy fotografoval skleněné instalace výrazného polského sochaře a výtvarníka Jana Berdyszaka (1934–2014), Série L.D. z pařížské čtvrti La Défense z let 1991–1995, cyklus 10 metrů od postele (2019) či aktuální Znaky města.
TOMÁŠ RASL (*1975)
Vystudoval fotografii na FAMU, v současné době vyučuje na Střední průmyslové škole grafické v Praze (Hellichovka). Ve své krajinářské tvorbě částečně navazuje na Prokůpka, Reicha nebo Kuklíka, důležité stopy v něm ale zanechal i jeho dědeček, fotograf a filmař Ferdinand Bučina (1909–1994). Tomáš se zabývá se velkoformátovou statickou fotografií, zkoumá staré technologické postupy, techniky a formáty. Vedle tématu krajiny se mu do objektivu dostávají věci obyčejné, které skvěle slouží k experimentování s materialitou. Do jeho her s minimalistickou kompozicí, ostrostí a světlem se dostávají papírové krabice, otisky sklenic po častých dýcháncích Českého dřeváku, dojedené papričky, tabule skel, pečící papíry, na kterých si sám peče chleba nebo komponenty ze svého ateliéru, nejbližšího bezprostředního prostoru okolo sebe a následně zkoumá jejich barvy, struktury a situace. Viz jeho cykly Z anatomického ústavu, Místo hrdé a pusté nebo knižně vydaný soubor Mezi dnem a snem (2018) a další.
![]()
MIROSLAV KOVAL - JÍT KRESBOU JAKO TRÁVOU
Výstava k nedožitým osmdesátinám Miroslava Kovala (1944–2022), malíře, kreslíře a fotografa, otevírá divákům svět viditelných i skrytých přírodních dějů a proměn tak, jak je autor zaznamenával v nesčetných kresbách, fotografiích a fotoprůsvitech. Sledoval vnitřní stavebnost, řád a rytmus krajiny na dohled i v nejbližších detailech kolem sebe. Objevoval zákonitosti struktur přírodnin v jejich nenápadné, ale o to ryzejší kráse. Ústředním obsahem jeho celoživotního směřování na poli výtvarném i kurátorském byl hluboký vztah k původnímu přirozenému světu, ohroženému tlakem technické civilizace, přesto však trvale přítomnému v každém z nás.
Výstava poprvé představí i autorovy studijní práce a v malém ohlédnutí jej rovněž připomene jako dramaturga této galerie.
Výstavu uvede Pavlína Vogelová a Anežka Kovalová.
ČESKÝ DŘEVÁK
16. 9. – 10. 11. 2024
Šumperskou výstavou ČESKÝ DŘEVÁK rezonuje poznámka Tomáše Rasla „furt to existuje, i když už to neexistuje.“ Uskupení šestice výrazných, osobitých fotografů ve složení Bohumír Prokůpek (1954–2008), Jan Reich (1942–2009), Karel Kuklík (1937–2019), Petr Helbich (*1929), Jaroslav Beneš (*1946) a Tomáš Rasl (*1975) oficiálně fungovalo v letech 2000–2008, neformálně asi deset let, možná déle a debatuje se o něm dodnes. Český dřevák založili v roce 2000 Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek. O dva roky později se k nim připojil Tomáš Rasl a v roce 2003 Petr Helbich.
Všechny aktéry spojovalo nadšení pro dřevěné velkoformátové deskové kamery s klasickou měchovou komorou a vášeň pro krásu definitivnosti fotografie. Ta vzniká osvitem vyfotografovaného negativu na citlivý papír, bez ořezu či výřezu, zato s nezastupitelnými kvalitami mimořádné čitelnosti každého detailu, struktury, stejně tak i fascinující škály světelných či barevných odstínů. Technikou kontaktních otisků navazuje tato šestice na ryze fotografickou tradici zobrazování, samozřejmě každý dle svého vlastního vizuálního cítění. V českém prostředí připomeňme Josefa Sudka, ve světové fotografii pak například Edwarda Westona. Fascinovala je pomalost procesu zachycení pomíjivosti času, radost z nechvátání, koncentrace na tady a teď, stejně tak prožitek z esenciální síly detailu přírody, městské krajiny nebo zátiší. Při realizaci kontaktu jde téměř o filozofickou záležitost. Především jde ale o neobyčejná osobní setkání, debaty o výstavách, filmech, muzice, životě a přátelství u dobrého vína. Jednou z takových příležitostí je i tato výstava.
BOHUMÍR PROKŮPEK (1954–2008)
Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, krátce působil jako výtvarník v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, dále v ČTK a v letech 1978 až 1982 v nakladatelství Presssfoto v Praze. V roce 1982 byl přijat na FAMU na katedru fotografie. Podílel se na vydání dnes již vzácné publikace Encyklopedie českých a slovenských fotografů (ASCO 1993). Po roce 2002 se stal pedagogem FAMU. Dle Karla Kuklíka byl Bohumír Prokůpek víc tulákem než fotografem. Focení mu bylo záminkou k výpravám do pralesů či slatí. Sám Prokůpek ke své metodě poznamenává: „Chci potlačit ostrost a přiblížit se vizuálnímu vjemu určité nejasnosti, která vede ke zvýraznění jen toho podstatného. Často je takové fotografování spojeno i se záznamy cesty k určitému předmětu. Sahá ke kořenům věcí a jmen, které jsou starší, než kam dohlédneme, představuje absolutní kontinuitu světa”.
JAN REICH (1942–2009)
V letech 1965 až 1970 vystudoval fotografii na FAMU a následně emigroval do Paříže, odkud se po pár měsících vrátil. Od konce 70. let se zaměřil na systematickou dokumentaci české krajiny, ale i městský život s absencí lidí. Mohl by být považován za jednoho z posledních klasiků české fotografie. Jan Reich se zaměřoval na klasickou krajinu, panorama, Prahu nebo zátiší v duchu nové topografie. V osmdesátých letech vytvořil velkoformátovými kamerami rozsáhlý a cenný soubor Prahy. Jednu z dřevěných kamer získal od Josefa Sudka. Český dřevák v „nadsázce“ vnímal jako sto let českého pokusnictví. Fascinovala jej technika, vývojky, ustalovače, papíry, formáty. Jeho tvorba představuje hledání souvislostí mezi minulostí a zaujetím pro archeologii přítomnosti.
KAREL KUKLÍK (1937–2019)
Bez Karla Kuklíka si lze stěží představit dějiny české fotografie druhé poloviny 20. století. V jeho tvorbě dominují statické přírodní i městské motivy. V šedesátých a sedmdesátých letech se vztahoval k dění na tehdejší výtvarné scéně. Fotografoval plastiky, obrazy, portréty a ateliéry výtvarníků (Adriena Šimotová, Jiří John, Jan Koblasa, Jiří Valenta a další). Sám se s nimi účastnil legendárních výstav Konfrontace II. (Ateliér Aleše Veselého, 1960) a Konfrontace III. (Umělecká beseda, 1965). V jeho fotografických obrazech sledujeme tendence informelu, abstrakce i surrealismu v existenciálním modu. V sedmdesátých letech se pak vrací k české fotografické tradici v duchu tvorby Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka či Josefa Sudka. Později se zaměřuje na krajinu, místopis, architekturu a komerční tvorbu. K jeho nejvýznamnějším cyklům patří Krajiny návratů, Zamořená krajina, Krajina naděje, Čas města nebo Grébovka.
PETR HELBICH (*1929)
Petr Helbich je lékař, fotograf autodidakt s mnohaletou školou Josefa Sudka. Fotografuje od roku 1948. Nejprve pod vlivem Rudolfa Jandy, který mu předal realističnost a přesnost pohledu, posléze v letech 1952–1970 coby „asák“ Josefa Sudka vstřebával na společných výpravách do pralesa Mionší smysl pro motiv a čas. Zajímá se o statické fotografie, formáty 6 x 9, 6 x 10 nebo 9 x 12. Po roce 1993 rozšiřuje škálu na 13 x 18. Negativy nezvětšuje, pouze kopíruje. Část jeho tvorby jako by se vracela k výsostně přátelskému vztahu s Josefem Sudkem (Zátiší, Pralesy), do vlastní tvorby pak otiskuje imaginaci i lyriku spolu s vědeckou stopou reality vidění ze své odborné lékařské praxe (soubory Bulovka, Demolice a další).
JAROSLAV BENEŠ (*1946)
Fotografuje od roku 1969. Zpočátku se zabýval divadelní fotografií v plzeňském Divadle Alfa, v roce 1977 se přestěhoval do Prahy, aby v noci strážil Uměleckoprůmyslové muzeum a přes den fotografoval. Poté zakotvil coby archivář a fotograf v Pražských vodárnách. I pro něj se stal jistým východiskem pro vlastní tvorbu Josef Sudek, uhranul mu ale i Jan Svoboda. Patrné je to v jeho modelaci světla aplikovaném na soudobou architekturu, když sleduje a zachycuje světelné efekty v souhře s geometrickými prvky a materialitou. Z výrazných projektů Jaroslava Beneše zmiňme například cyklus Série W, kdy fotografoval skleněné instalace výrazného polského sochaře a výtvarníka Jana Berdyszaka (1934–2014), Série L.D. z pařížské čtvrti La Défense z let 1991–1995, cyklus 10 metrů od postele (2019) či aktuální Znaky města.
TOMÁŠ RASL (*1975)
Vystudoval fotografii na FAMU, v současné době vyučuje na Střední průmyslové škole grafické v Praze (Hellichovka). Ve své krajinářské tvorbě částečně navazuje na Prokůpka, Reicha nebo Kuklíka, důležité stopy v něm ale zanechal i jeho dědeček, fotograf a filmař Ferdinand Bučina (1909–1994). Tomáš se zabývá se velkoformátovou statickou fotografií, zkoumá staré technologické postupy, techniky a formáty. Vedle tématu krajiny se mu do objektivu dostávají věci obyčejné, které skvěle slouží k experimentování s materialitou. Do jeho her s minimalistickou kompozicí, ostrostí a světlem se dostávají papírové krabice, otisky sklenic po častých dýcháncích Českého dřeváku, dojedené papričky, tabule skel, pečící papíry, na kterých si sám peče chleba nebo komponenty ze svého ateliéru, nejbližšího bezprostředního prostoru okolo sebe a následně zkoumá jejich barvy, struktury a situace. Viz jeho cykly Z anatomického ústavu, Místo hrdé a pusté nebo knižně vydaný soubor Mezi dnem a snem (2018) a další.
