VÝSTAVY
ELENA HELFRECHT – EUGEN RUPPERT / PLEXUS
7. 4. – 25. 5. 2025
Neděle 6. 4. 2025 | 16 h - VERNISÁŽ
Výstava je součástí 35. ročníku Ekologických dnů Olomouc – Sluňákov 2025
Výstavu podpořily: Nemocnice Šumperk, Dům kultury Šumperk, Město Šumperk, Olomoucký kraj
Do reality vzpomínek, které jsou na pomezí naší vlastní osobní paměti a nejasné prehistorie,proniká cosi zvláštního přesně tam, kde v nás ožívá pocit domova a dětství.
Gaston Bachelar
Výstava představuje silný, intimní a historií opředený dialog mezi německou fotografkou Elenou Helfrecht (*1992) a jejím pradědečkem, sochařem Eugenem Ruppertem(1911–1944). V tomto kontextu můžeme pojem PLEXUS metaforicky definovat jako spleť, jako uzel citlivých bodů v životě jedince pod vlivem rodiny, komunit a společenství obecně. Smyslem je udržovat tento uzel, spleť vztahů, povah a zájmů v rovnováze. Elena Helfrecht pro své černobílé fotografie využívá starý rodinný dům a jeho obsah k inscenovaným alegorickým hrám. Interiéry a zátiší na fotografiích, které na první pohled zobrazují všední předměty a výjevy, jsou při pozorném čtení čím dál znepokojivější. Ze stěn odkapávají krápníkové nánosy, pod prkny podlahy se otevírají tajemné propasti, kolem dětského domečku pro panenky se točí had a z trámů visí židle. Fotografickými příběhy prostupují motivy vajíček, ptáků a detailů tajemných zákoutí ze života starého domu. Architektura,kulisy domu a každý z motivů na fotografii jako by se ptaly: co by stěny odhalily, kdyby skutečně mohly promluvit. Otevírají bránu myšlení z minulosti do současnosti a naznačují spojitost a souvislosti mezi nevyzpytatelnými významy symbolů, spojující lidí a místo čtyř generací. V procesu zkoumání fragmentární historie ženské linie v rodině se Elena Helfrecht ponořila do rodinného příběhu se snahou ozřejmit mezery mezi sny, asociacemi a smyšlenými scénami. Vytváří tím příběhy překračující osobní, ale i národní hranice. Konfrontace s minulostí napříč generacemi poskytuje novou příležitost pro hledání vlastní identity, pro podrobné zkoumání post-paměti individuální i celospolečenské historie.
ELENA HELFRECHT, narozená v roce 1992 v Bavorsku, je německá vizuální umělkyněznámá svými snovými a surrealistickými fotografickými díly. Její praxe se točí hlavně kolemfenoménů vědomí, kombinuje individuální zkušenosti s kolektivní historií. Její práce bylyvystaveny v South London Gallery (UK), Galleria Civica Cavour (IT), The Benaki Museum(GR), Palácio das Artes (BR), Peckham 24 (UK), Photo Vogue Festival (IT) a Encontros daImagem (PT). Je držitelkou mezinárodní fotografické ceny British Journal of Photography,Sony World Photo Award, Camera Work Award a AOP Student Award.
Byla vybrána jako jedna z Bloomberg New Contemporaries a nominována na FOAM PaulHuf Award. Nedávno ji Void vybral jako jednu z perspektivních fotografických talentů.Fotografie Eleny Helfrecht byly publikovány v časopisech The New Yorker, ZEIT Magazin,Financial Times Weekend, The British Journal of Photography, Granta, Der Greif a SourceMagazine.
https://elenahelfrecht.com/
EUGEN RUPPERT (*3. 8. 1911, Saarbrücken – 1944, Rumunsko) byl nejmladší ze třinácti sourozenců. Matka zemřela při útěku během války a zanechala jej v péči jeho sestry Else, která provozovala mlékárnu. Navzdory tomu se díky podpoře své sestry mohl věnovat své vášni pro sochařství. V letech 1925 až 1929 se vyučil sochařem u V. Wolferse vSaarbrückenu. Pracoval se dřevem a kamenem a paralelně vedle sochařského řemesla studoval na odborné veřejné škole. Poté pracoval v několika dílnách. V letech 1933 až 1934 působil v Ludweileru. Poté se přestěhoval do Langenbergu ve Vestfálsku, kde byl v letech 1934—1936 zaměstnán v dílně Antona Pagenkempera Kunstgewerbliche Werkstätten. Poté strávil ještě rok v Rheda-Wiedenbrück v dílně Hermanna Vogta na dřevěné a kamenné sochy. To jsou poslední stopy jeho profesního života, než byl povolán do vojenské služby. Domů se už nevrátil.
DOPROVODNÉ PROGRAMY
Kurátorská komentovaná prohlídka v rámci 35. Ekologických dnů Olomouc – Sluňákov
Pátek 25. 4. 2025 | 16 h
Kurátorská přednáška: Eleny Helfrecht a současná německá fotografie
Neděle 25. 5. 2025 | 16 h - DERNISÁŽ
JIŘÍ JÍLEK 100 / JAK BY SE VRÁTIL ČAS…
22. 1. - 30. 3. 2025
ÚTERÝ 21. 1. 2025 | 17 H - VERNISÁŽ
„Taková mě drží nálada jakási malířská, jako že je podvečer, kdy už stydnou poslední červánky a je chlad.
Maluju tím způsobem, že postupně likviduju, co jsem byl namaloval, až mi na obraze zůstane jedna jen věc, nejvýš dvě, takže má zelenou plochu a na ní černej kámen, kulatej. Napřed tam byla silnice, žitný (modrý) pole, černej les, mrak a kůň. Ale to všechno musí pryč a zbude jen louka a kámen".
(Jiří Jílek, Stýskání mé je vývěr vod, Brno: Host 1999)
Společně připravovaná výstava Galerií Jiřího Jílka a Vlastivědným muzeem v Šumperku je věnovaná Jiřímu Jílkovi ke stému výročí jeho narození.
Záštitu nad výstavou laskavě převzali manželka prezidenta republiky Eva Pavlová, ministr kultury Martin Baxa, senátor PČP Stanislav Balík a starosta Města Šumperka Miroslav Adámek.
Výstava probíhá paralelně na dvou místech - ve Výstavní síni šumperského muzea a v prostorách Galerie Jiřího Jílka.
V muzeu je představeno zejména Jílkovo dílo sochařské a malířské, v Galerii Jiřího Jílka jsou prezentovány kresby a drobné plastiky.
Instalace v muzeu návštěvníka prostřednictvím soch a obrazů seznamuje s nejdůležitějšími tematickými okruhy, které se v Jílkově celoživotní tvorbě cyklicky opakují.
Důležitým tématem prolínající se celou Jílkovou tvorbou byla rodina, příroda a blízkost člověka. Nerovný osobní boj s podlomeným zdravím a zklamání ze společenského vývoje v Československu zrcadlí soubor „temných“ soch a obrazů, kam patří Diogenes, Rekviem, Asrael, Myslitel, Pieta či Plamen. Výraznou skupinu děl pojí inspirace křesťanskými náměty, neméně důležitá jsou díla reflektující antickou mytologii, hudbu a zejména silné pouto k přírodě a okouzlení pastorálním způsobem života.
Druhá část výstavy v Galerii Jiřího Jílka je zaměřena na Jílkovy kresby a drobné plastiky, které vedou dialog s monumentálními sochami, jako jsou Charón, Plamen, Pieta, Viktorka či Pastorále, které jsou jindy součástí stálé expozice Jiřího Jílka v galerii. Vůbec poprvé jsou zde vystaveny rané Jílkovy kresby z období druhé světové války, stejně tak poválečná kolekce botanických kreseb, jenž doplňují výběr kreseb variujících náměty křesťanské i mytologické. Jílkovy kresby, stejně jako drobné sochy a plastiky, představují pozoruhodný náhled do procesu autorova hledání a myšlení o vizuálním umění v kontextu s přírodou.
Jiří Jílek se po absolutoriu pražské Akademie výtvarného umění usadil v Sobotíně, stranou uměleckých center, kde žil a tvořil v těsném kontaktu s jesenickou přírodou. Ve svém díle se inspiroval literaturou, antickou mytologií, křesťanskou ikonografií, v obecném smyslu údělu člověka na zemi. Podstatným a vracejícím se motivem jeho tvorby byla láska k přírodě, personifikované ve figurách pomon, faunů, studánek a jezinek. Silně jej zasáhla okupace
Československa v roce 1968 a vážné potíže se zdravím. Sochařská díla Jiřího Jílka nechybí ve sbírkách významných muzeí a galerií, stejně tak ve veřejném prostoru.
Výstava připomíná kupříkladu Bludičku v šumperských sadech 1. máje, bustu T. G. Masaryka před knihovnou, Studánku u silnice na Červenohorské sedlo nebo Skřítka u stejnojmenného motorestu.
Na neděle 16. února a 30. března jsou naplánovány komentované prohlídky obou částí výstavy s kurátorkami Kristinou Lipenskou a Pavlínou Vogelovou.
V sobotu 29. března se uskuteční slavnostní koncert pro Jiřího Jílka Otvírání studánek Bohuslava Martinů v podání Motýlů Šumperk.
Výstava v Muzeu Šumperk a v Galerii Jiřího Jílka potrvá do 30. března.
MIROSLAV KOVAL - JÍT KRESBOU JAKO TRÁVOU
12. 11. 2024 - 12. 1. 2025
ÚTERÝ 12. 11. 2024 | 18 H - VERNISÁŽ
Výstava k nedožitým osmdesátinám Miroslava Kovala (1944–2022), malíře, kreslíře a fotografa, otevírá divákům svět viditelných i skrytých přírodních dějů a proměn tak, jak je autor zaznamenával v nesčetných kresbách, fotografiích a fotoprůsvitech. Sledoval vnitřní stavebnost, řád a rytmus krajiny na dohled i v nejbližších detailech kolem sebe. Objevoval zákonitosti struktur přírodnin v jejich nenápadné, ale o to ryzejší kráse. Ústředním obsahem jeho celoživotního směřování na poli výtvarném i kurátorském byl hluboký vztah k původnímu přirozenému světu, ohroženému tlakem technické civilizace, přesto však trvale přítomnému v každém z nás.
Výstava poprvé představí i autorovy studijní práce a v malém ohlédnutí jej rovněž připomene jako dramaturga této galerie.
Výstavu uvede Pavlína Vogelová a Anežka Kovalová.
ČESKÝ DŘEVÁK
16. 9. – 10. 11. 2024Šumperskou výstavou ČESKÝ DŘEVÁK rezonuje poznámka Tomáše Rasla „furt to existuje, i když už to neexistuje.“ Uskupení šestice výrazných, osobitých fotografů ve složení Bohumír Prokůpek (1954–2008), Jan Reich (1942–2009), Karel Kuklík (1937–2019), Petr Helbich (*1929), Jaroslav Beneš (*1946) a Tomáš Rasl (*1975) oficiálně fungovalo v letech 2000–2008, neformálně asi deset let, možná déle a debatuje se o něm dodnes. Český dřevák založili v roce 2000 Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek. O dva roky později se k nim připojil Tomáš Rasl a v roce 2003 Petr Helbich.
Všechny aktéry spojovalo nadšení pro dřevěné velkoformátové deskové kamery s klasickou měchovou komorou a vášeň pro krásu definitivnosti fotografie. Ta vzniká osvitem vyfotografovaného negativu na citlivý papír, bez ořezu či výřezu, zato s nezastupitelnými kvalitami mimořádné čitelnosti každého detailu, struktury, stejně tak i fascinující škály světelných či barevných odstínů. Technikou kontaktních otisků navazuje tato šestice na ryze fotografickou tradici zobrazování, samozřejmě každý dle svého vlastního vizuálního cítění. V českém prostředí připomeňme Josefa Sudka, ve světové fotografii pak například Edwarda Westona. Fascinovala je pomalost procesu zachycení pomíjivosti času, radost z nechvátání, koncentrace na tady a teď, stejně tak prožitek z esenciální síly detailu přírody, městské krajiny nebo zátiší. Při realizaci kontaktu jde téměř o filozofickou záležitost. Především jde ale o neobyčejná osobní setkání, debaty o výstavách, filmech, muzice, životě a přátelství u dobrého vína. Jednou z takových příležitostí je i tato výstava.
BOHUMÍR PROKŮPEK (1954–2008)
Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, krátce působil jako výtvarník v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, dále v ČTK a v letech 1978 až 1982 v nakladatelství Presssfoto v Praze. V roce 1982 byl přijat na FAMU na katedru fotografie. Podílel se na vydání dnes již vzácné publikace Encyklopedie českých a slovenských fotografů (ASCO 1993). Po roce 2002 se stal pedagogem FAMU. Dle Karla Kuklíka byl Bohumír Prokůpek víc tulákem než fotografem. Focení mu bylo záminkou k výpravám do pralesů či slatí. Sám Prokůpek ke své metodě poznamenává: „Chci potlačit ostrost a přiblížit se vizuálnímu vjemu určité nejasnosti, která vede ke zvýraznění jen toho podstatného. Často je takové fotografování spojeno i se záznamy cesty k určitému předmětu. Sahá ke kořenům věcí a jmen, které jsou starší, než kam dohlédneme, představuje absolutní kontinuitu světa”.
JAN REICH (1942–2009)
V letech 1965 až 1970 vystudoval fotografii na FAMU a následně emigroval do Paříže, odkud se po pár měsících vrátil. Od konce 70. let se zaměřil na systematickou dokumentaci české krajiny, ale i městský život s absencí lidí. Mohl by být považován za jednoho z posledních klasiků české fotografie. Jan Reich se zaměřoval na klasickou krajinu, panorama, Prahu nebo zátiší v duchu nové topografie. V osmdesátých letech vytvořil velkoformátovými kamerami rozsáhlý a cenný soubor Prahy. Jednu z dřevěných kamer získal od Josefa Sudka. Český dřevák v „nadsázce“ vnímal jako sto let českého pokusnictví. Fascinovala jej technika, vývojky, ustalovače, papíry, formáty. Jeho tvorba představuje hledání souvislostí mezi minulostí a zaujetím pro archeologii přítomnosti.
KAREL KUKLÍK (1937–2019)
Bez Karla Kuklíka si lze stěží představit dějiny české fotografie druhé poloviny 20. století. V jeho tvorbě dominují statické přírodní i městské motivy. V šedesátých a sedmdesátých letech se vztahoval k dění na tehdejší výtvarné scéně. Fotografoval plastiky, obrazy, portréty a ateliéry výtvarníků (Adriena Šimotová, Jiří John, Jan Koblasa, Jiří Valenta a další). Sám se s nimi účastnil legendárních výstav Konfrontace II. (Ateliér Aleše Veselého, 1960) a Konfrontace III. (Umělecká beseda, 1965). V jeho fotografických obrazech sledujeme tendence informelu, abstrakce i surrealismu v existenciálním modu. V sedmdesátých letech se pak vrací k české fotografické tradici v duchu tvorby Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka či Josefa Sudka. Později se zaměřuje na krajinu, místopis, architekturu a komerční tvorbu. K jeho nejvýznamnějším cyklům patří Krajiny návratů, Zamořená krajina, Krajina naděje, Čas města nebo Grébovka.
PETR HELBICH (*1929)
Petr Helbich je lékař, fotograf autodidakt s mnohaletou školou Josefa Sudka. Fotografuje od roku 1948. Nejprve pod vlivem Rudolfa Jandy, který mu předal realističnost a přesnost pohledu, posléze v letech 1952–1970 coby „asák“ Josefa Sudka vstřebával na společných výpravách do pralesa Mionší smysl pro motiv a čas. Zajímá se o statické fotografie, formáty 6 x 9, 6 x 10 nebo 9 x 12. Po roce 1993 rozšiřuje škálu na 13 x 18. Negativy nezvětšuje, pouze kopíruje. Část jeho tvorby jako by se vracela k výsostně přátelskému vztahu s Josefem Sudkem (Zátiší, Pralesy), do vlastní tvorby pak otiskuje imaginaci i lyriku spolu s vědeckou stopou reality vidění ze své odborné lékařské praxe (soubory Bulovka, Demolice a další).
JAROSLAV BENEŠ (*1946)
Fotografuje od roku 1969. Zpočátku se zabýval divadelní fotografií v plzeňském Divadle Alfa, v roce 1977 se přestěhoval do Prahy, aby v noci strážil Uměleckoprůmyslové muzeum a přes den fotografoval. Poté zakotvil coby archivář a fotograf v Pražských vodárnách. I pro něj se stal jistým východiskem pro vlastní tvorbu Josef Sudek, uhranul mu ale i Jan Svoboda. Patrné je to v jeho modelaci světla aplikovaném na soudobou architekturu, když sleduje a zachycuje světelné efekty v souhře s geometrickými prvky a materialitou. Z výrazných projektů Jaroslava Beneše zmiňme například cyklus Série W, kdy fotografoval skleněné instalace výrazného polského sochaře a výtvarníka Jana Berdyszaka (1934–2014), Série L.D. z pařížské čtvrti La Défense z let 1991–1995, cyklus 10 metrů od postele (2019) či aktuální Znaky města.
TOMÁŠ RASL (*1975)
Vystudoval fotografii na FAMU, v současné době vyučuje na Střední průmyslové škole grafické v Praze (Hellichovka). Ve své krajinářské tvorbě částečně navazuje na Prokůpka, Reicha nebo Kuklíka, důležité stopy v něm ale zanechal i jeho dědeček, fotograf a filmař Ferdinand Bučina (1909–1994). Tomáš se zabývá se velkoformátovou statickou fotografií, zkoumá staré technologické postupy, techniky a formáty. Vedle tématu krajiny se mu do objektivu dostávají věci obyčejné, které skvěle slouží k experimentování s materialitou. Do jeho her s minimalistickou kompozicí, ostrostí a světlem se dostávají papírové krabice, otisky sklenic po častých dýcháncích Českého dřeváku, dojedené papričky, tabule skel, pečící papíry, na kterých si sám peče chleba nebo komponenty ze svého ateliéru, nejbližšího bezprostředního prostoru okolo sebe a následně zkoumá jejich barvy, struktury a situace. Viz jeho cykly Z anatomického ústavu, Místo hrdé a pusté nebo knižně vydaný soubor Mezi dnem a snem (2018) a další.
