STÁLÁ EXPOZICE JIŘÍHO JÍLKA

Jiří Jílek, sochař, malíř a autor vytříbených textů
Narozen 24. 1. 1925 v Praze.
1945–1950 studium na Akademii výtvarných umění v Praze, profesor Jan Lauda (český sochař)
Od roku 1949 žil a pracoval v Sobotíně, okr. Šumperk
Zemřel 14. 6. 1981 v Sobotíně.


Jiří Jílek (19251981) byl sochař a malíř, kterému bylo dáno vyjadřovat se stejně přesvědčivě i psaným slovem, směřoval celou svou bytostí vždy jaksi proti proudu. Jeho cesta byla odstředivá; na rozdíl od ostatních se centrům stále více vzdaloval. Z rodné Prahy do malého Českého Brodu, kde lákán okolní krajinou, v ní poznává sebe i přirozenější rytmus a řád – a definitivně volí život na vesnici. A tak, když se loučí s pražskou akademií, opouští navždy i město a odchází ještě dál, až do podhůří Jeseníků, do Sobotína. Tam jeho cestu dovršuje osud. Znehybňován nemocí prožívá svůj další život a uskutečňuje se v hluboké klauzuře samoty ateliéru. Ve shodě s životní cestou zraje i Jílkovo dílo. Autor v něm s nikým nezápolí, nesleduje výtvarné tendence doby a souborněji vystavuje teprve na sklonku života. V pokoře řemeslníka, která nesnižuje, ale dává růst, nalézá harmonii v návratu ke kořenům. Je to adorace přírodních sil, pramenů vody, plodnosti země, co je mu obsahem, spolu s tématy obecně lidskými, jako je láska, zrození, tíha zápasu, utrpení a smrt. Vede tu rozhovor s antikou i s poselstvím biblickým.

Vše krystalizuje ve dvou, formálně i obsahově protilehlých řadách. Postihuje tak obě základní barvy života a obojí se přirozeně doplňuje. Jedna zahrnuje témata existenciální a formou dynamická, jeho tmavé, sumární plastiky: Pietu, Rekviem, Břemeno, Charóna, Plamen, Asraela, Diogena – a expresívní kresby zraněných Kentaurů, Pyrrhova vítězství a Zápasu Jákoba s andělem, do hmoty dřeva už nikdy neproměněné. Ta druhá a převažující je slunná, navzdory osudu smírem a souzněním prozářená. Je osvobodivá a celé dílo jí vrcholí. Sem patří přírodu ztělesňující Jezinky a Studánky, Fauni a Pomony, i téma Mateřství a jeho významný motiv pastorální, v obecné rovině vstřícnosti obsahem spřízněný s poselstvím Beethovenovým i výzvou Evangelií.

Malba spolu s kresbami sochy doprovází především ve chvílích, kdy ho namáhavá sochařská práce nad únosnou míru vyčerpávala. Texty byly jeho samomluvou. Byly zveřejněny teprve po smrti a knižně vydány až v roce 1999 v brněnském nakladatelství Host pod názvem „Stýskání mé je vývěr vod“. Kniha obsahuje výběr z dopisů, vzpomínkové sešity a básně, psané často na rubu nebo jen na útržcích papíru. To všechno je ale nedělitelnou výpovědí jeho života a vzájemně se prolíná. Nezávisle na obecném povědomí, a nejenom zde nebo v rámci doby a své generace, patří k hodnotám trvalým a nejcennějším. Pro mnohé stalo se setkání s ním zážitkem určujícím, a stálá expozice jeho soch, obrazů a kreseb v sousedství hlavního výstavního prostoru je v galerii měřítkem kvality práce pozvaných autorů.


Miroslav Koval (upravený text ze záložky černobílé monografie z roku 1993)



Výstavy: Olomouc (1977, 1984), Nový Jičín (1980), Frenštát pod Radhoštěm (1980), Šumperk (1980, 1985, 1990, 1994), Rýmařov (1989, 2009), Sovinec (1992), Vsetín (1995), Uherské Hradiště (2006), Zábřeh na Moravě (2006). Řada realizací ve veřejném prostoru.
Výstavy v Galerii Jiřího Jílka: 1993, 1994, 1996, 1998, 1999, 2000, 2005, 2010.


Zastoupení ve sbírkách: Národní galerie v Praze, Muzeum umění Olomouci, Slezské zemské muzeum v Opavě, Muzeum Frenštát pod Radhoštěm, Muzeum regionu Valašsko Vsetín, Vlastivědné muzeum Šumperk.


Publikace:
Jiří Jílek 1925–1981, Šumperk, Město Šumperk – Nadace Lenky Kuchařové na podporu výtvarné umělecké tvorby šumperského regionu 1993.
Jiří Jílek, Stýskání mé je vývěr vod, Brno: Host 1999.
Revolver Revue, 72/2008, s. 173–1983.










2024 © jirijilek-galerie.cz