Neděle 13. 10. 2024
VERNISÁŽ a setkání s Jaroslavem Benešem a Tomášem Raslem v typickydřevákovském stylu s hosty Jaroslavem Benešem, Tomášem Raslem akurátorkou Pavlínou Vogelovou.
![]()
Od pondělí 16. října je v Galerii Jiřího Jílka otevřená výstava ČESKÝ DŘEVÁK, které rezonuje poznámka Tomáše Rasla „furt to existuje, i když už to neexistuje, živých už jen 1/2“. Uskupení šestice výrazných, osobitých fotografů ve složení Bohumír Prokůpek (1954–2008), Jan Reich (1942–2009), Karel Kuklík (1937–2019), Petr Helbich (*1929), Jaroslav Beneš (*1946) a Tomáš Rasl (*1975) oficiálně fungovalo vletech 2000–2008, neformálně asi deset let a debatuje se o něm dodnes. Technikou kontaktních otisků navazuje tato šestice na ryze fotografickou tradici zobrazování. V českém prostředí připomeňme Josefa Sudka, ve světové fotografii pak například Edwarda Westona. Fascinovala je pomalost procesu zachycování pomíjivosti času a radost z nechvátání.
![]()
Dle Karla Kuklíka byl Bohumír Prokůpek víc tulákem než fotografem. Focení mu bylo záminkou k výpravám do pralesů či slatí. Sám Prokůpek ke své metodě poznamenává: „Chci potlačit ostrost a přiblížit se vizuálnímu vjemu určité nejasnosti, která vede ke zvýraznění jen toho podstatného.” Jan Reich se zaměřoval na klasickou krajinu, panorama nebo Prahu v duchu nové topografie. Mohl by být považován za jednoho z posledních klasiků české fotografie. V osmdesátých letech vytvořil velkoformátovými kamerami cenný soubor Prahy. Jednu ze svých dřevěných kamer získal od Josefa Sudka. Jeho tvorba představuje hledání souvislostí mezi minulostí a zaujetím pro archeologii přítomnosti. Bez Karla Kuklíka si lze stěží představit dějiny české fotografie druhé poloviny 20. století. V šedesátých a sedmdesátých letech se vztahoval k dění na tehdejší výtvarné scéně. Sledujeme jeho tendence k informelu, abstrakci i surrealismu v existenciálním modu. V sedmdesátých letech se vrací k české fotografické tradici v duchu tvorby Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka či Josefa Sudka. Ke Kuklíkovým nejvýznamnějším cyklům patří Krajiny návratů, Zamořená krajina, Krajina naděje, Čas města nebo Grébovka. Petr Helbich je lékař, fotograf autodidakt s mnohaletou školou u Josefa Sudka. Coby asistent v letech 1952–1970 doprovázel Sudka na jeho na výpravách do pralesa Mionší a vstřebával fotografický smysl pro motiv a čas. Negativy nezvětšuje, pouze kopíruje. Část jeho tvorby jako by se vracela k tématům spojeným se Sudkem (Zátiší, Pralesy), do vlastní tvorby otiskuje realitu své odborné lékařské praxe (viz soubory Bulovka, Demolice a další). Jaroslav Beneš se zpočátku zabýval divadelní fotografií v plzeňském Divadle Alfa. Zásadní je jeho fotografická modelace světla aplikovaná na soudobou architekturu, když zachycuje světelné efekty ve hře s geometrickými prvky a materialitou. Viz Série W, kdy fotografoval skleněné instalace výrazného polského sochaře a výtvarníka Jana Berdyszaka, Série L.D. z La Défense, cyklus 10metrů od postele či aktuální Znaky města. Tomáš Rasl ve své krajinářské tvorbě částečně navazuje na Prokůpka, Reicha nebo Kuklíka, důležité stopy v něm ale zanechal jeho dědeček, fotograf a filmař Ferdinand Bučina (1909–1994). Do jeho her s minimalistickou kompozicí se vedle krajiny dostávají papírové krabice, otisky sklenic po dýcháncích Českého dřeváku, nedojedené papričky, tabule skel, pečící papíry nebo komponenty ze svého ateliéru. Zkoumá barvy, struktury a situace v mnoha proměnných. Viz jeho cykly Z anatomického ústavu, Místo hrdé a pusté nebo knižně vydaný soubor Mezi dnem a snem (publikace 2018) a další. Výstavu můžete navštívit do 10. 11. 2024.
VERNISÁŽ a setkání s Jaroslavem Benešem a Tomášem Raslem v typickydřevákovském stylu s hosty Jaroslavem Benešem, Tomášem Raslem akurátorkou Pavlínou Vogelovou.
Od pondělí 16. října je v Galerii Jiřího Jílka otevřená výstava ČESKÝ DŘEVÁK, které rezonuje poznámka Tomáše Rasla „furt to existuje, i když už to neexistuje, živých už jen 1/2“. Uskupení šestice výrazných, osobitých fotografů ve složení Bohumír Prokůpek (1954–2008), Jan Reich (1942–2009), Karel Kuklík (1937–2019), Petr Helbich (*1929), Jaroslav Beneš (*1946) a Tomáš Rasl (*1975) oficiálně fungovalo vletech 2000–2008, neformálně asi deset let a debatuje se o něm dodnes. Technikou kontaktních otisků navazuje tato šestice na ryze fotografickou tradici zobrazování. V českém prostředí připomeňme Josefa Sudka, ve světové fotografii pak například Edwarda Westona. Fascinovala je pomalost procesu zachycování pomíjivosti času a radost z nechvátání.
Dle Karla Kuklíka byl Bohumír Prokůpek víc tulákem než fotografem. Focení mu bylo záminkou k výpravám do pralesů či slatí. Sám Prokůpek ke své metodě poznamenává: „Chci potlačit ostrost a přiblížit se vizuálnímu vjemu určité nejasnosti, která vede ke zvýraznění jen toho podstatného.” Jan Reich se zaměřoval na klasickou krajinu, panorama nebo Prahu v duchu nové topografie. Mohl by být považován za jednoho z posledních klasiků české fotografie. V osmdesátých letech vytvořil velkoformátovými kamerami cenný soubor Prahy. Jednu ze svých dřevěných kamer získal od Josefa Sudka. Jeho tvorba představuje hledání souvislostí mezi minulostí a zaujetím pro archeologii přítomnosti. Bez Karla Kuklíka si lze stěží představit dějiny české fotografie druhé poloviny 20. století. V šedesátých a sedmdesátých letech se vztahoval k dění na tehdejší výtvarné scéně. Sledujeme jeho tendence k informelu, abstrakci i surrealismu v existenciálním modu. V sedmdesátých letech se vrací k české fotografické tradici v duchu tvorby Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka či Josefa Sudka. Ke Kuklíkovým nejvýznamnějším cyklům patří Krajiny návratů, Zamořená krajina, Krajina naděje, Čas města nebo Grébovka. Petr Helbich je lékař, fotograf autodidakt s mnohaletou školou u Josefa Sudka. Coby asistent v letech 1952–1970 doprovázel Sudka na jeho na výpravách do pralesa Mionší a vstřebával fotografický smysl pro motiv a čas. Negativy nezvětšuje, pouze kopíruje. Část jeho tvorby jako by se vracela k tématům spojeným se Sudkem (Zátiší, Pralesy), do vlastní tvorby otiskuje realitu své odborné lékařské praxe (viz soubory Bulovka, Demolice a další). Jaroslav Beneš se zpočátku zabýval divadelní fotografií v plzeňském Divadle Alfa. Zásadní je jeho fotografická modelace světla aplikovaná na soudobou architekturu, když zachycuje světelné efekty ve hře s geometrickými prvky a materialitou. Viz Série W, kdy fotografoval skleněné instalace výrazného polského sochaře a výtvarníka Jana Berdyszaka, Série L.D. z La Défense, cyklus 10metrů od postele či aktuální Znaky města. Tomáš Rasl ve své krajinářské tvorbě částečně navazuje na Prokůpka, Reicha nebo Kuklíka, důležité stopy v něm ale zanechal jeho dědeček, fotograf a filmař Ferdinand Bučina (1909–1994). Do jeho her s minimalistickou kompozicí se vedle krajiny dostávají papírové krabice, otisky sklenic po dýcháncích Českého dřeváku, nedojedené papričky, tabule skel, pečící papíry nebo komponenty ze svého ateliéru. Zkoumá barvy, struktury a situace v mnoha proměnných. Viz jeho cykly Z anatomického ústavu, Místo hrdé a pusté nebo knižně vydaný soubor Mezi dnem a snem (publikace 2018) a další. Výstavu můžete navštívit do 10. 11. 2024.